Říj 23

Elementární tvary designování vlastního osudu – PhDr. Helena Šalátová

V jedné dávné civilizaci si lidé

dávali na oltář namísto bohů

sochy lidských rukou.

 

 

Bod, přímka, kruh a spirála jsou základní tvary, které příroda tvoří (např. spirála se objevuje ve tvaru šroubovice DNA). Jsou to ale i elementární vzory užívané designéry všech minulých i současných kultur. Používají se ve vzorech látek a nádob a je z nich stvořeno i písmo. Odedávna se také objevovaly ve tvarech lidských obydlí i spirituálních staveb. Např. rotunda, iglů i jurta mají půdorys kruhu, který je odedávna posvátným symbolem světa, celku, středu a také duše. A labyrint, složitý typ spirálové cesty se často objevuje uvnitř prostoru duchovních staveb jako schéma cesty poutníka k vlastnímu Středu vědomí. S tím se setkáváme např. na podlaze katedrály v Chartres. A jejich symbolickou podobu můžeme nalézt i ve tvaru životní cesty každého člověka, který k ní přidává různou míru osobního designu.

 

Lidé, kteří mají pocit bezvýznamnosti a náhodnosti své existence v dějinách i v rodinách, se poznají podle toho, že se chovají při tvoření tvaru i designu své cesty zcela bezmocně, tedy že to berou jako záležitost tvorby někoho jiného. Pak pouze převezmou autoritami přisouzenou cestu a její vizuální výraz. To se projevuje např. podobě jejich domovů i těl (např. bydlení v paneláku, plastické operace ). A také opakují cizí vzory rozhodování, oblečení a kariér a tím vytvářejí ze sebe a ze svého života a ze své identity víceméně pouhou repliku, resp. reprodukci cizího obrazu. To jsou lidé, kteří tvarováním vlastního osudu pouze hledají odpověď na otázku : “Jakého mne ostatní chtějí mít?“ Může se jim pak stát že celý život stráví běháním v začarovaném kruhu závislosti na tom co si o nich kdo myslí. Zakletí tohoto kruhu spočívá v tom, že se nikdy neotevře a nepustí je do vyšší úrovně svobody a tím i vědomí.

 

Na rozdíl od nich, lidé kteří tvoří svou hodnotu z vlastních zdrojů, odpovídají svým životem na otázku:“ Kdo jsem?“. Při tom nalézají překvapivá a neobyčejně kreativní řešení svých problémů. Svou odvahou hledat a volit se stak stávají aktivními a úspěšnými spolutvůrci podoby svého osudu. Lze říci, že jejich život pak nekončí v bodě vymezeném jejich smrtí, protože po sobě zanechávající stopu, která posouvá cestu lidstva dál. Stávají se tak součástí narůstající Spirály lidského vědomí.

 

Kdysi za mnou přišel jeden architekt protože mu chromly ruce, údajně přepracováním. Kvůli tomu se ocitl se na hranici invalidního důchodu. Lékaři vyloučili nemoc, takže bylo zřejmé že jeho obtíže jsou psychosomatického původu, jejichž příčinu lze nalézt až po prozkoumání životní cesty jako celku. U něj jsem zjistila že ho v dětství rodiče nenechali dělat nic samotného a dostal od nich vše co chtěl. Podařilo se mu vystudovat prestižní školu, ale potom už nikdy nedokončil žádný svůj životní projekt. Bylo mu už čtyřicet, ale neměl ani vlastní byt. Nikdy si nevzal ani jednu z matek svých dětí, ani s nimi nikdy nežil. Přestože byl za svou práci velmi oceňovaný, nevydržel v žádném zaměstnání déle než rok a a trvalo mu vždy několik měsíců, než si našel další práci. Mezitím ho živili rodiče.Vlastně pořád jen hledal, ženu, bydlení, práci…

 

Bylo vidět, že se vždycky pro něco rozhodnul a vydal se na cestu. Ale pak si vysvětlil, že to co ve své realitě stvořil, se mu vlastně nelíbí. A tak své rozhodnutí zase zrušil a vrátil se zpátky do bodu odkud vyšel. Z jeho počínání bylo zřejmé že se velice pečlivě vyhýbá jakýmkoli závazkům a cestě vpřed, včetně úspěchu. Ten totiž přináší tvůrčím lidem odpovědnost za to jak prostřednictvím své práce změní intenzitu krásy ve světě a tím i zlepší život.

 

Tento muž měl ohromné možnosti mít všechno, zdraví, úspěch v tvořivém povolání, které si sám vybral, peníze i rodinu. Ale pořád si jen stěžoval na to že má strach, že už nebude mít sílu žít. Měla jsem však podezření, že se jedná pouze o nadšeného „trpitele vlastního osudu“ a že svou skutečnou sílu skrývá. Chtěla jsem si to ověřit, proto jsem mu dala za úkol, aby namaloval meč. Ten je totiž symbolickým obrazem zvládnuté síly se rozhodnout. V mytologii tvůrčího procesu se s tímto obrazem setkáváme v např. podobě meče, který rozsekává gordický uzel. Tento uzel je symbolem zauzlení tvůrčí cesty, o kterém jsem se zmiňovala v minulém článku. Tvar meče je tvořen dvěma úsečkami zkříženými ve středu, které společně tvoří další elementární duchovní tvar a tím je kříž. Jeho horizontální část symbolizuje ženskou vnímající, cítící a spolupracující energii, vertikální pak mužskou, uskutečňující a hierarchii tvořící sílu. Bod kde se tyto energie protínají vytváří pevnost společně vytvořeného tvaru a ukazuje na sílu spojení těchto protikladů. Toto spojení je podle různých duchovních systémů cílem a vrcholem Cesty vědomí. Tak se Meč stává nástrojem moci, která slouží hodnotám Růže (krásy,lásky, kvetení a plození života).

 

Každý člověk má jinou energii a způsob jejího vyjádření. Proto také každý namaluje meč svým jedinečným způsobem, ze kterého lze rozpoznat mimo jiné i potenciál jeho síly uskutečnění. Obraz jeho meče se tak stává i designem jeho rozhodnutí. Architekt, o němž mluvím, namaloval obrovský, velmi ostrý dvoubřitý meč. Vysvětlila jsem mu co to znamená a řekla jsem mu:“ Buďte v klidu. S takovouhle silou zvládnete všechno“. Rozzlobil se na mne, že ho nechci potvrzovat v jeho slabosti a už nikdy nepřišel.

 

Spojení protikladů v lidském měřítku znamená spojit mužské se ženským v životě, v duši i v těle i v životě člověka. Ve 13. století byly ve Španělsku každoročně konány soutěže mužů v psaní poezie. Při vyhlašování vítězů ten, který se umístil na třetím místě, získal stříbrnou růži. Ten druhý dostal zlatou. Vítěz pak byl poctěn živou růží s tím že : “že dílo Boží je nade všechny výtvory lidských rukou“. Tvar růže vytváří nesmírně energeticky mocný symbol energie vysoce ctěný řadou duchovních nauk. Ve svém názvu ho mají např. Rosekruciáni. A skutečná růže má podle feng šuej ze všech rostlin nejlepší účinky na harmonizaci energií v interiéru. Je to příklad toho jak se působením Velkého designéra může stát že krása je zároveň krásou, symbolem i silou, která mění život.

 

Touha po kráse, potřeba ji zobrazovat a dávat jí spirituální význam patří k základním potřebách odevždy přítomným v lidské duši.To se ukazuje už v prehistorickém i v tzv. primitivním umění. Když pracuji s otevřenými lidmi všeho druhu, snažím se je spojit s jejich energií vnitřního umělce, aby vstoupili do kontaktu s touto hlubokou úrovní své prapůvodní a prapřírodní výtvarné existence. Pokud se to podaří, mohou se nejen nově poznat, potěšit a naplnit, ale postupně i poopravit špatně vedoucí dráhy svých zraněných instinktů a citů, např. ochranného hněvu, sexuality a lásky. Jednou z mých nadšených klientek je osmdesátiletá dáma, která celý život tvořivě psala a chtěla nalézt ještě novou část své tvořivosti. Přijetí a rozvíjení vlastní tvořivosti je postoj, který lidem jakéhokoli věku i postavení otevírá novou perspektivu cesty, která nemusí nikdy skončit.

 

Když v posledních letech chodím na výstavy výtvarníků, čím dál víc mne u některých znepokojuje to co tvoří. Jejich tvorba je buď je depresivní, nebo vyumělkovaná, je z ní cítit hněv, bezvýchodnost, nebo jenom snaha získat obdiv a uznání tím že šokují. Někteří vystavují obrazy svých citových ran a vydávají to za hloubku a upřímnost. Ti kteří malují pouze destruktivní obrazy lidského utrpení však ukazují na to, že uvízli ve začarovaném kruhu svého rodového vzoru (viz minulý článek), projevujícím ve vidění a zviditelňování pouze negativní strany světa. Jejich vědomí jakoby nebylo schopné vnímat celistvý obraz života. Rovnováha vnímání reality, která se vždy skládá z dobra i zla, je už dosti nebezpečně vychýlena k iluzím v obou směrech a přispívá ke kolektivní epidemii deprese, jinak řečeno, ke kolektivně prožívanému iluzornímu hněvu z bezmoci.

 

Život každého z nás je vymezen časem, který jsme si zvykli chápat jako přímku. Holistické pojetí světa kromě tohoto lineárního času pracuje ještě s cyklickým časem, tedy dává mu i kruhovou (resp.spirálovou) dimenzi. To znamená, že nejen že jdeme vpřed, ale zároveň jako by se nám a v nás stále něco vracelo a opakovalo a to buď jako chyba, nebo jako cosi co přináší nový rozměr a novou úroveň původního tvaru Cesty vědomí.

 

Přechod mezi kruhem a spirálou je přechodem z nižší do vyšší úrovně, mostem mezi břehy starého a nového řádu. Je také místem, na kterém se musíme rozhodnout pro to zda ničení způsobené závislostí a strachem ze svobody (tvůrčí samoty) zaměníme za tvoření. Pokud přijmeme svou moc život tvořit, pak budeme moci jít dál. Pokud ne tak nás Velký designér zase vrátí na místo, kterému jsme se vyhnuli při průchodu skutečností a vytvořili jsme tak nepřekročitelnou díru na cestě dál.

 

Svět, navzdory řadě prázdných, bolestných či obtížných míst, je-li dobře vnímán, přetéká zdroji. A ty se někdy nalézají v tam , kde bychom je nečekali. V jedné staré detektivce jsem viděla scénu, ve které se muž s tváří i duší zcela zničenými válkou vracel domů. Seděl zasmušile v autobusu, ale pak jeho zrak padl na mírnou anglickou krajinu s políčky, kostely a vesnicemi ozářenou sluncem. Celý se rozzářil, obrátil se ke staré dámě po svém boku a řekl jí:“ To je ale krása, viďte?

 

Tehdy jsem pochopila, že krása, kterou tvoří lidské i boží ruce je něco, co může člověku zachránit život.

 

PHDr. Helena Šalátová

 

About the Author:


Sorry, the comment form is closed at this time.