Řeč místa – Aldin Popaja a Oldřich Tichý v Nové galerii

Přijměte srdečné pozvání na výstavu – ŘEČ MÍSTA – Aldin Popaja a Oldřich Tichý, kurátor: PhDr. Ivan Neumann.

 

 

Aldin Popaja, absolvent dvou vysokých uměleckých učilišť na sebe upozornil nejprve jako figuralista, jehož tvorba navazovala na celosvětový proud nové figurace, která procházela výtvarným uměním v mnoha modifikacích. Je možná příznačné, že až v Čechách začal Aldin Popaja zpracovávat téma středověkých náhrobních kamenů nazývaných stečky, vyskytujících se výlučně na území jeho domoviny Bosny a Hercegoviny. Jejich historický výklad je stále nejasný, jako by nám přinášely stále nerozluštitelný vzkaz a jsou tak interpretovány rozmanitými způsoby. Aldin Popaja ovšem nezachycuje jejich podoby, ani s nimi nepočítá jako s krajinotvorným prvkem, nezabývá se jimi jako historiograf, ale senzitivně vnímá jejich tajemnou promluvu, poslouchá znění místa. Jeho kameny ztrácejí v obraze tvrdost a hmotnost, jejich struktura a obrys se zdají rozostřené, nestojí pevně ponořeny do fundamentu země, ale levitují v neuchopitelném nezemském prostoru. Obrazové motivy vyňaté z reliéfů na kamenech, zprvu ve větších detailech, třeba celé figury s rukou zvednutou k pozdravu, se později soustřeďují především na znaky a symboly často na kamenech užívané. Nejčastěji to je znamení kříže, který Aldin Popaja modifikuje a konfrontuje s dalšími útvary, které v nových prostorových vztazích relativizují navyklé významy. Tvrdost země, tvrdost kamene se v jeho obrazech mění v jakási znamení, poselství spirituelní povahy. Zdá se jako by se znaky a symboly zcela po svém pohybovaly prostorem, mizely a vzápětí se vynořovaly. Časem jsou tvary a symboly vycházející z motivů vytesaných v tvrdém materiálu země v prostoru obrazu konfrontovány s nehmotnými, myšlenými geometrickými tvary. Zprvu byly tyto tvary jakousi sítí ve druhém plánu obrazu. V recentních obrazech již tato geometrická síť, jejíž lazurní charakter sugeruje představu světla, prostupuje celou jeho plochu.

Cesta Oldřicha Tichého k nepřehlédnutelně osobnímu způsobu ryze malířského vyjadřování je svým způsobem cestou zpět. Zpět před školení, zpět před avantgardy moderny, zpět k prvotním prožitkům, zpět k prvním uviděním, zpět k údivu,. Akademii výtvarných umění v Praze absolvoval po polovině osmdesátých let v době velkého kvasu na české výtvarné scéně, kdy na ni mladá umělecká generace svou tvorbou přiváděla inspirující představy postmoderny. I Tichého cesta zpět k syrovosti kořenů, před zrod pojmu umění byla uvolněna postuláty postmoderny, ale stejně výrazně i samotným vnitřním pohybem výtvarného umění citlivě reflektujícím situaci doby končící moderny.
Oldřich Tichý nevyhledává motivy pro svou tvorbu, ale samozřejmě se s nimi kdekoliv setkává. Jeho senzitivitu oslovují nejobyčejnější věci tohoto světa vzniklé rukou člověka, dokonce i ty opovržené stejně jako přírodní jevy a pochody. Nemanipuluje jimi, aby se staly odcizenými předměty, ale plně vnímá jejich přítomnost, jejich skutečnost a slyší jejich příběhy. Tato schopnost „být přítomen“ přirozeně vyplývá z nejranějších zážitků každodenního venkovského života v těsném kontaktu s vysokým nebem, větrem, deštěm, sluncem, se pevnou zemí, vegetací, s širým prostorem důvěrně prožívaným jako domov.
Před tvorbou Oldřicha Tichého si nutkavě uvědomujeme, že se tu nejedná o pouhé zpodobování předmětů, ale skrze řeč nejobyčejnějších, třeba nepotřebných věcí, jde o poukazování k tomu, že svět je nositelem tajemství, nebo ještě spíše, že svět a život jsou tajemstvím neseny. Tichého obrazy vznikající ze stále nového přezkoumávání věcí a prostoru našeho pobytu mluví o potřebě nalezení místa-domova a současně přinášejí vzrušující setkání s krásou a mocí malby.

 

About the Author:


Sorry, the comment form is closed at this time.