Říj 23

Transformace jako tvoření osobního tvaru životní cesty – PhDr. Helena Šalátová

Jednou jsem mluvila s Adrienou Šimotovou, malířkou obdařenou mimořádným cítěním tělesné lidskosti, o její tvorbě a položila jsem jí o otázku : „Jaká je to naděje, která nás nutí neustále vstupovat do tvůrčího procesu? A to je otázka, kterou si sice většinou nepokládáme, ale stejně ji odpovídáme tím že žijeme a jak žijeme. Tvoří totiž nejen umělci, ale každý člověk, který, i když se mu nedaří a neví jak dál, ráno vstane a jde žít.

 

Lidská bytost je vlastně společenství těla i ducha v něm obsaženého. Naše křesťanská civilizace měla ve zvyku tělo a pozitivní prožívání hmotného bohatství vylučovat ze spirituality. Hmota jakoby přestala být duchovní hodnotou. Ale duch, aby byl spatřen, potřebuje právě hmotu aby se skrze ni mohl vyjádřit. Přírodu, jídlo, hmotné umění, stavby i lidská těla je možné tedy označit i za výsledky tvůrčího sebevyjádření vyšší moci, kterou nazývám Velkým designérem.

 

Významný nástrojem člověka k jeho sebestvoření jsou jeho ruce. Slouží mu nejen k uchopování světa, ale i k tvoření jeho struktur, barev a tvarů. To co člověk rukama tvoří je však zároveň i jedním z mnoha výsledků umělecké tvorby Velkého designéra, který je prvotním autorem Obrazu světa. A je také autorem Cesty cest, skrze kterou se tento Obraz tvoří, tedy Cesty vědomí žijícího a rostoucího v individuální i v kolektivní lidském bytosti.

 

Lidé však občas přestávají tuto Cestu vidět a bloudí. Z hledačů (sebe)poznání se pak stávají pouhými dobývači, nebo lovci cizích kořistí. Avšak Cesta se nikdy neztrácí a svou nenápadně mocnou mocí nás, někdy prostřednictvím krize, vždy dovede zase na místo kde jsme se ztratili. Tak nám dává znovu možnost vzpomenout si kým jsme. Z pohledu celostní psychologie život člověka není neuspořádaným shlukem náhodných událostí. Je to cesta, která vyrůstá z Cesty, kontinuální příběh, který má vždy východisko, směr a cíl a tedy i smysl. Je to pouť, která vždy vede odněkud někam a která má smysl a hodnotu. A má také svůj čas a vnitřní i vnější prostor, kterým je možné a nutné projít A na to vše je možné se spolehnout i v situaci, kdy nevíme kudy kam.

 

Pokud jsme v takovéto situaci kdy nevidíme východisko ze stále se opakujících nepříjemných situací, může to znamenat, že něco nevidíme, že nám chybí určitý typ informace, určitý vizuální pohled, který by otevřel cestu vpřed. Život se totiž neděje ve faktech, ale v obrazech. Každá situace i vzpomínka na ni obsahuje i barvy a tvary krajiny, lidí, jejich tváří a dalších dějů, emocí i tělesných zážitků. Lze říci že každá dílčí událost, stejně tak jako tělo člověka a jeho celý život, má svůj vlastní design. A právě zapomenutí některé části této celkové podoby (např. zapomenutí trestajícího výrazu tváře matky, nebo naopak zapomenutí místa setkání s krásou a radostí) nás může v pohybu vpřed zablokovat.

 

Jako psycholožka jsem v minulosti pracovala jak s duševně nemocnými, tak se zdravými lidmi v osobních, existenciálních i spirituálních krizích. Nyní se věnuji také umělcům a lidem v tvůrčích profesích, kteří vládnou zvláštní mocí tím co tvoří zasáhnout srdce lidí, potěšit je a tak jim ukázat co je v životě důležité. Zjistila jsem že všichni mí klienti si byli rovni v tom, že hledali určitou ztracenou část své reality, která jim bránila tvořit, nebo prožívat spokojený život. U všech se totiž stalo to že se opakovaně zastavili v určitém bodě své tvůrčí cesty a začali jednat proti svým zájmům. Přestali jednat vědomě proto že se jich zmocnil nevědomý vzorec, který řídil jejich chování a rozhodování tak, že je dovedl k nějakému poškození jejich života a sebevědomí.

 

Místo kde se jich ten vzorec zmocňuje je bod, ve kterém se vymisťují z vlastní reality a začínají hrát určitou roli, do níž je obsadili jejich rodiče, nebo rod, nebo společnost (např. svými normami). Toto místo nevidění sebe sama, svého skutečného Já projevujícího se vlastní vůlí jít stále dál v sebestvoření (falešná identita), vzniklo v minulosti tím že někdo z rodu udělal rozhodnutí, jímž se vyhnul řešení problému, který měl na cestě. To znamená že zvolil klam o své bezmoci ho řešit. Tak se vyhnul stvoření určité části nejen vlastního sebevědomí, ale i nové části kolektivní identity rodu i jeho dětí. A toto jeho řešení vyhnutím se řešení pak začaly používat i následující generace.

 

Místo kde jsme zablokovaní v tvoření, nebo rozvíjení nového designu našeho života je místo na cestě rodu, které ještě nebylo stvořeno. Vyhnutí se tvořivému řešení problémů vede k jakémusi zauzlení tvůrčí energie rodu (a to nejen rodin, ale i celého lidského rodu), který tím ztrácí svou mentální i tělesnou plodnost, nebo se zhoršuje kvalita jeho „plodů“( včetně kvality morální.). Na potomky těchto rodů pak čeká osudový úkol nalézt to čemu říkám „tvůrčí samota“. Znamená to přijmout to že jsou ve svém posuzování i rozhodování sami, že se už nemohou opřít o žádný vnější vzor ani o vnější zdroj pocitu vlastní správnosti a musí své i sebevědomí a následující kroky-rozhodnutí tvořit zcela sami a to i s rizikem že se jim to napoprvé nepodaří, nebo že za ně budou svým dosavadním společenstvím odsouzeni.

 

Tvůrčí samota není může být prožívána jako osamělost. Je to však zároveň místo našeho vnitřního světa, které dosud není obsazeno žádnou sociální rolí, žádnou přisouzenou (sociálně žádoucí) identitou, prostor kde jsme nejen sociálně, ale i sami pro sebe dosud nepopsaná deska. Je to cosi jako kus obrazu (vědomí) kde je dosud bílé plátno. Je to místo, které vnímáme jako prázdno, kde však je přítomný jedinečný a dosud nenalezený potenciál našeho skutečného Já, který čeká až bude stvořen. Když při arteterapeutických konzultacích analyzuji obrázky klientů, tak jim říkám že ta nepomalovaná místa na papíru nezobrazují neexistující místa jejich života, ale prostory a obsahy které nevidí. Jsou to jen dosud bílá místa, která mají na mapách svého světa. K tomu aby tato bílá místa doplnili a namalovali tak další část svého osobního Obrazu života, jinak řečeno aby stvořili v realitě pokračování vlastní cesty pak musí nalézt zcela novou osobní moc vidět a tvořit (nový způsob uskutečňování nikoli ovládání). Teprve takto svobodně vytvořené kroky pak překračují dosavadní tradice (ne)chůze lidí vpřed a posouvají cestu i Cestu novým směrem.

 

V současnosti se některé problémy s nezvládnutím psychické roviny osobní moci začínají hromadně projevovat také v rovině energie. Současná medicína to označuje jako syndrom vyhoření. Kromě energie tento problém už také mocně zasahuje úroveň těla. To vidíme v současné epidemii mentální anorexii a obezity, které jsou vlastně poruchou moci nad designem vlastního těla. Každé tělo je výtvorem naší identity a naší Cesty vědomí a má osobitou formu, stejně jako osobnost člověka. Toto tvoření přirozené formy tělesného sebevýrazu je nyní už hodně poškozeno.

 

Globální transformace, v níž se nyní všichni nalézáme není ničím jiným než návratem na Cestu vědomí. Nacházíme se v místě, které nazývám „Místo opuštění Vzoru“, ve kterém se člověk jako jedinec i jako druh života v přírodě, musí sám sobě stát novou tvůrčí autoritou v tom co sám bude považovat za citově, hmotně, spirituálně i morálně dobré a pro co se tedy rozhodne. Tím se jeho rozhodování, jeho Cesta vědomí stává i cestou svědomí.

 

Naše moc samostatně se rozhodovat vzniká teprve po tvůrčím střetu s dosavadními rodičovskými, politickými i duchovními autoritami, které byly autory starých vzorců myšlení i jednání poškozujících naši samostatnost, svobodu a růst. Při této tvůrčí vzpouře ale zároveň můžeme čerpat z jiných, v minulosti vytvořených vzorů i vzorových drah, které již byly v minulosti vytvořeny a byly pro lidstvo úspěšné. Tyto vzory spočívají hluboko v lidském nevědomí a opakovaně se vynořují v průběhu věků do vědomí, aby byly žity a rozvinuty na vyšší úroveň. Vidíme to např. v opakování určitých dějinných událostí, jako jsou třeba pokusy společenství států o společnou cestu.

 

Zvláštní vynořování již stvořených vzorů se děje v oblasti umění. Je to např. tzv.“artista“, socha muže s chodidly na čele. Tento symbol člověka, jehož duch je spojený se hmotou, se vyskytuje napříč časem a prostorem v různých kulturách, jejichž členové se nikdy nemohli potkat. Také se opakovaně objevují i např. zvláštní druhy nádob a jejich ozdob. Je to jakoby některé výtvory vědomých lidských rukou znovu chtěly být stvořeny. Z hlediska duchovního se tak děje proto aby opět nesly zprávu Velkého designéra, ze které byly stvořeny, a kterou se zase mají stát. Jsou to tedy nejen předměty k dennímu užívání, ale i ukazatele na Cestě a tím i poklady spirituální kultury.

 

Cesta k vědomí je stále přítomná. Když otevřeme své pohledy a spojíme si určité události, u nichž jsme dosud neviděli souvislost, uvidíme jak se opět snaží k nám promlouvat. Každou reálnou situaci je totiž třeba číst i jako symbolickou a tak s ní pracovat i při hledání smyslu a řešení. Uvedu příklad. Před časem jsme byli svědky zkázy lodi Concordia, kterou zapříčinil její kapitán svou nepozorností a nepřiměřeným sebevědomím. Dále vidíme jaké obrovské množství lidí v posledních letech prchá na lodích ze svých domovů, přičemž řadu z nich to stojí život. A v nedávné době se archeologům v Egyptě podařil naprosto unikátní nález. Z písků času vykopali zachovalou velkou dřevěnou loď.

 

Voda je symbolem citového života a bohatství, loď pak je mocným symbolem duchovní cesty (cesty srdce), což se odráží např.i v pojmenování části chrámů. A tak je načase ptát se kudy a kam nyní my jako lidstvo míříme svou cestu. Kapitáni lodí, uprchlíci, jejich zachránci, umělci, archeologové, lidé, kteří se na to jen dívají a ženy, které jim všem vaří jídlo, představují různé způsoby jak se podílet na řešení současné krize identity, která je také hledáním hmotného i duchovního přístavu – domova. Míříme tedy domů, nebo prcháme do cizích domovů?

 

Osud vyjádřený větou :„ Jsem jenom kámen hozený rukou, která není má “ nás limituje v naší dráze letu, ale uvnitř této danosti nám dává řadu možností. Pokud přijmeme tu část vlastní moci sebestvoření, která je nám dovolena, můžeme chápat vlastní život jako nalezení vlastní dráhy a rozměru uvnitř širšího osudu. Protože jediná moc, kterou skutečně máme, je stvořit ze sebe to k čemu jsme stvořeni, tedy lidi různých barev, velikostí a cílů. A tak je někdo stvořen jako černoch, někdo jako poctivá židle k usazení, někdo jako vítěz a někdo jako miska pro děti.

 

V minulých letech jsem byla opakovaně donucena vlastníma rukama zachraňovat svůj dům před následky povodní. Na určitou dobu se můj domov stal blátem a bláto mým domovem. Donutilo mne to však vzít na vědomí, že určité části mé osobní letové dráhy vedou vodou. Proto jsem si upravila vizitky do tvaru lodi a domalovala jsem je do pocitu čisté vody. A přitom jsem si uvědomila, že i já jsem loď, která si veze svoje moře s sebou.

 

PhDr. Helena Šalátová

 

About the Author:


Sorry, the comment form is closed at this time.